Tatarská poušť

Buzzatiho román bývá srovnáván s existenciální prózou Franze Kafky, E. A. Poea a E. T. A. Hoffmanna. Je podobenstvím o osudu člověka, respektive o čekání člověka na osud. To vše je prezentováno na podkladě zvolna uplývajícího času, v němž se lidský život proměňuje v nicotu.
Hlavní hrdinou je mladý a nadějný poručík Drogo, který je plný romantických očekávání, že ho čeká slavná vojenská kariéra, která mu naplní život hrdinstvím a slávou. Drogo je po vyřazení na akademii přidělen do zapadlé pohraniční pevnosti Bastiano v horách na kraji Tatarské pouště. Na pevnost již sto let nepřítel z pouště nezaútočil. Velitel pevnosti se v důstojnících snaží vyvolat pocity viny, aby se nedali přeložit do vnitrozemí. Apeluje na jejich smysl pro povinnost a vyvolává v nich naději, že nepřítel určitě zaútočí a oni budou moci osvědčit svou statečnost v boji. Hlavní hrdina knihy několikrát požádá o přeložení do vnitrozemí, ale velitel ho nakonec vždy zviklá tak, že zůstane v pevnosti. Poručík Drogo prožije v pevnosti celý život, naplněný vojenskou rutinou, dodržováním nesmyslných vojenských nařízení, stavění stráží, leštění bot, cídění uniforem, zbraní a hraní karet s důstojníky, kteří se snaží zabít nudu.
Zestárne zde, aniž se s nepřítelem utká. Má oprávněný pocit zmarněného života. Oddíly kočovníků na koních na pevnost zaútočí, až když starý a těžce nemocný pevnost opouští a není schopen boje. Kniha má zvláštní atmosféru, děj je pomalý, monotónní.
Hlavním mottem knihy je otázka: Má člověk obětovat svůj život povinnosti nebo se má vzepřít a jít si za svým štěstí?